Poslední srpnovou sobotu se otevřela mohutná kovová vrata na vjezdu do lomu Velká Amerika, nedaleko obce Mořina. Proč? Kvůli konání události potápěčské školy Jana Šafra, na které se sešlo na čtyři desítky vyznavačů tohoto nevšedního sportu. Měli jsme to štěstí a byli u toho, a tak jsme během vybalování potápěčských výstrojí a všeho potřebného vyzpovídali potápěčského instruktora a vlastně muže, který celou událost měl na svědomí – Honzu Šafra. Ten nám mimo jiné objasnil i to, proč se vlastně chceme potápět.
Honzo, proč se lidé potápějí?
Už od nepaměti se lidé pokoušeli dobývat neznámé světy a snažili se poznat různá nepoznaná a tajuplná prostředí, ať to byly polární oblasti, džungle jihovýchodní Asie, pralesy jižní Ameriky nebo moře v celé jeho kráse. Právě moře mnoha lidem učarovalo tak, že jim nestačilo se po něm pouze plavit, ale chtěli jít dál, a zejména hlouběji a poznat ten tajemný svět pod hladinou. Tato touha vedla k prvním pokusům o potápění s vybavením, které mělo ovšem s potápěním tak, jak ho známe dnes, jen velmi málo společného.
Prozradíš nám, kdy nastala nějaká změna?
Ano, prozradím. V první polovině minulého století díky muži jménem Jacques-Yves Cousteau, který moři zasvětil svůj život, vznikl první potápěčský přístroj podobný těm, které známe dnes.
Co pak odstartoval tento velký pokrok?
Byl to právě vynález potápěčského přístroje, který zapříčinil, že se potápění zpřístupnilo širší veřejnosti a lidem se začal otvírat ten překrásný, neznámý, barevný svět plný roztodivných živočichů a tvarů nám lidem. Začaly vznikat první fotografie a filmy, které i nám středoevropanům ukázaly zcela nový svět.
To musel být pro jednotlivce velký posun v poznávání světa pod hladinou a hlavně vzniklé obrázky velikým lákadlem pro nové rychlejší rozšíření tohoto sportu?
Jsem přesvědčen, že nemluvím jen sám za sebe, když tvrdím, že právě tyto filmy zapříčinily touhu po potápění a poznávání těchto nových světů u většiny současných potápěčů. Nejde však jen o poznání nových, donedávna neznámých živočichů a nových scenérií, které přes sebelepší snahu nelze nad hladinou spatřit, jde i o ten úžasný, nenapodobitelný pocit svobody pod hladinou, kdy se vznášíte ve vodě jako kosmonaut v beztížném stavu, slyšíte pouze tlukot vlastního srdce a bublání vydechovaného vzduchu. Jsem přesvědčený o tom, že kdo tento úžasný pocit nepoznal, nemůže nikdy pochopit, o čem mluvím, a nutno dodat, že i já na tom byl dlouhá léta stejně.
Jak ses dostal k potápění Ty sám?
Toužil jsem poznávat ty nádherné modré hlubiny a hledal způsob, jak toho dosáhnout, až jednoho dne jsem navštívil potápěčskou školu, zaplatil si kurz a začal se potápět zprvu ve sladké vodě v Čechách v lomech a přehradách, později v moři u chorvatských břehů a následně v Rudém moři, které mi učarovalo svou barevností a rozmanitostí. Dnes mám za sebou několik tisíc ponorů a lituji jen jediné věci, a to že jsem s potápěním nezačal již o mnoho let dříve.
Čím Ti tento krásný sport obohatil život?
Kromě nezapomenutelných zážitků pod vodou mi ovšem potápění přineslo mnohem víc, a to zejména řadu nových přátel, o kterých vím, že se na ně mohu kdykoliv spolehnout. Lidé od vody jsou tak trochu jako rodina, a asi to tak do jisté míry i musí být, protože v některých situacích jsou na sobě závislí a musí mezi nimi panovat určitá důvěra, jinak to zkrátka nejde. Proto všem, kteří touží poznat báječné lidi zažít dobrodružství a poznat svět, který doposud objevila jen hrstka lidí a který se dodnes považuje za téměř neznámý.
