Honza Tománek, vrcholový dobříšský handbiker, triatlonista a běžkař, nezastavitelně pokračuje v letošní úspěšné sezóně. Tentokrát se ze svého prvního paratriathlonu v sérii Světového poháru v italské Lombardii vrátil s bronzovou medailí. O dojmech ze svého obrovského úspěchu se s námi hned podělil v rozhovoru během své cesty domů.
O jaký závod se jedná, jak je významný pro českého sportovce?
Byl to závod světového poháru, paratriatlon ITU World Cup Iseo 2017 v Itálii, což je pro mě něco úplně nového. Tím, že jsem specialista na půlironmanskou distanci a svou triatlonovou budoucnost jsem až dodnes viděl hlavně v dlouhých triatlonech, tak to pro mě byla především velká změna.
V podstatě to byl sprint závod, bylo to 750 metrů plavání, 21 kilometrů na kole a pět kilometrů běhu. Z pohledu půl Ironmana je pro mě opravdu dávka, kdy na konci závodu jsem se teprve dostával do svého závodního rytmu. Takže z tohoto důvodu to pro mě bylo velmi specifické.
A jaké to je pro českého závodníka?
Čeká republika v posledních letech má poměrně dost šikovných triatletů, ale já jsem byl pravděpodobně prvním Čechem, který v historii vystartoval na paratriathlonu a současně jsem byl prvním paratriathlonistou, který získal medaili na Světovém poháru. Což si myslím, že pro českého sportovce i z celosvětového pohledu je opravdu velký a hmatatelný úspěch.
Kdy ses rozhodl, že se závodu zúčastníš?
To bylo úplně spontánní rozhodnutí, prvně jsem o tomhle triatlonu slyšel nějaké dva roky zpátky. To jsem si říkal, ty jo, paratriathlon v Itálii, to by mohlo být dobrý. A letos jak jsem se prostě rozhodl v zimě pro běžky, přes rok triatlon, a pořád jsem viděl své ambice hlavně v dlouhém triatlonu. Tak jsem tomu ani nevěnoval pozornost.
Dva měsíce zpět jsem o tom začal trochu intenzivněji přemýšlet, a pak to vlastně Áňa (přítelkyně) nějakým způsobem zprocesovala, kdy jsme začali jednat s Federací, aby mě byla schopná nominovat. Byly tam nutné různé lékařské prohlídky a další potvrzení. A v podstatě před měsícem bylo jasno, že do Itálie pojedu, protože jsem se objevil na startovní listině. To jsem si říkal, uvidíme, uvidíme. A takhle jsem vlastně k tomu závodu přistupoval. A dopadlo to, jak to dopadlo. (smích)
Jak to probíhalo, dal jsi to levou zadní, nebo to byl boj?
Já jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu. Při půl Ironmanech jsem věděl, že na kole docela umím najet, plavání ujde, největším mým hendikepem oproti protivníkům je depo. Nicméně při startu v plavání bylo vidět, že nemám natrénováno na takhle krátký závod. Že v podstatě při plavání jsem se tím startovním polem propadl až na poslední místo, ale následně jsem to stahoval. Na kole se mi to podařilo stáhnout hodně a v běhu jsem svojí pozici ještě vylepšil. Což ve finále bylo super. Ale nejlehčí pro mě bylo kolo a bylo vidět, že jsem vlastně původem cyklista.
Měl jsi při závodě nějaké problémy?
Tak asi nejsilnější moment bylo na začátku to plavání, kdy jsem zaplaval za 16 minut. Ale vlastně už ten moment, kdy od prvních záběrů, kdy se mi ta špička trochu vzdálila, tak jsem se snažil plavat to svoje. A skutečně jsem cítil, že po půl kilometru jsem se teprve dostal do svého optimálního tempa, a pak teoreticky bych své soupeře mohli stahovat. Ale bylo to takové rychlejší, protože jsem si říkal, „Ty vole, to bude fiasko!“. Pak na kole jsem se plácal, trupový svaly jsem měl unavený, když mě vynesli z vody a já jsem se rozkydl na ten vozík.
V depu už jsem měl obrovskou ztrátu, říkal jsem si, no co, tak je to zkušenost, a sednul jsem na kolo. To je moje silná stránka. Přišlo první kolo, to jsem si říkal, no dobrý, druhý kolo už jsem zrychloval a třetí kolo jsem měl nejrychlejší ze všech. Tam jsem dokázal odmazat ztráty, cítil jsem se, že je to dobré.
V depu jsem zase nabral trochu ztrátu, ale při běhu už se mi vedlo překvapivě dobře. To jsem ani nečekal, protože na těch pěti kilometrech jsem ztratil minutu na vítěze. Vzhledem k tomu, že běhu jsem se v posledních dvou letech věnoval pouze okrajově, až letos jsem přípravu začal brát hodně seriózně, měl jsem z toho opravdu dobrý pocit. A ten běh vlastně dopadl úplně výborně. Z toho jsem měl radost. Myslel jsem, že jsem čtvrtý, nevěděl jsem, že jsem na medailové příčce.
Jaké to bylo, být na triatlonu jen se samými parasportovci?
Bylo to specifický. Na jednu stranu je to série světového poháru, ale mě to připadalo jako taková komornější akce a byla tam moc příjemná atmosféra. Ono těch sportovců nebylo v celkovém součtu tolik. Bylo to takový poklidnější, byli připravení na hendikepované sportovce, takže všechno fungovalo úplně skvěle. Na to běhu to bylo příjemný, že se člověk nemusel prodírat tou ohromnou masou. Bylo to zajímavý, hezký a na druhou stranu oproti sérii Ironman nebo Challange to bylo takové poklidné. Prostě jiné, řekl bych. Nesrovnatelné.
Kam se chystáš teď?
V Praze bude triatlonový závod Triprague pod organizací Challange Family, další významné celosvětové organizace. V České republice se podařilo závod Triprague zařadit do této série, což je podle mě opravdu velmi významný krok pro český triatlon. Takže tam se chystám, budu také jakoby tváří hendikepovaných sportovců tam a myslím, že to bude pěkný závod. Pro mě bude mít hlavně tréninkový význam, protože tím, že jsem se nominoval na mistrovství světa v půl Ironamanu do Tenesee, tak v tuhle chvíli se soustředím hlavně na to.
Děkuji čtenářům za přízeň, za to, že to lidi zajímá a že to čtou, což je dobrý pro mě, pro parasport a jsem za to rád.
