V sobotu 27. července se Honza Tománek postavil na start hlavního závodu Ford Challenge Prague – historicky prvního českého triatlonu, který je součástí mezinárodní organizace Challenge-Family. Honzu Tománka a další závodníky tak čekal 1, 9 km plavání, 90 km cyklistika a 21, 1 km běh. Nemohli jsme si tedy nechat ujít příležitost Honzu vyzpovídat.
Honzo, nejdřív blahopřejeme ke krásnému výsledku. Jaké to bylo, jet před domácím publikem?
Nejdříve jsem si to moc neuvědomoval, ale už před samotným startem to bylo znát. Okolo nezněla jen angličtina, ale většina závodníků se bavila česky a pochopitelně jejich přátelé a rodiny fandili. Bylo to skvělé a hlavně bylo super, že Challenge je v Praze, což je významný krok kupředu pro český triatlon.
Přeci jen jsi asi zvyklý startovat spíše v zahraničí, je to tak?
Je to přesně tak. Už v době mé ryze handcyclingové kariéry jsem startoval více venku a v triatlonu to platí stále. Doma máme mnoho skvělých sportovních akcí, ale v zahraničí je vyšší konkurence, což je pro můj výkonnostní progres velice žádoucí.
Pociťuješ třeba nějakou výhodu oproti ostatním závodníkům, když závodíš v Praze, kterou asi znáš líp než ostatní?
Myslím si, že v tom kromě domácí atmosféry není žádná výhoda. Připravě na jednotlivé akce věnuji maximum a taktická příprava je velmi podrobná – ať už v doma, nebo v zahraničí.
Když normální člověk vidí ty kilometry, které musíš v závodě pokořit, docela se mu mlží před očima. Jak dlouho se na takový závod připravuješ?
Nemohu zcela jednoznačně odpovědět. Dlouhý triatlon je vytrvalostní sport a výkonnost se staví několik let. Pokud jde o ladění formy a taktickou přípravu, je to záležitost týdne, ale bez měsíců dřiny před tím by to pochopitelně nestačilo. Myslím si ale, že nesportovec a amatér je schopen se systematickým tréninkem během dvou let připravit na dokončení závodu.
A jak dlouho regeneruješ?
Většinou jsem do týdne v plný síle a podobně to cítím i nyní. Ještě několik dní po Challenge jsem byl docela marný a přemýšlel jsem výrazné redukci tréninkového plánu, ale nyní se již blížím k normálu.
Jaký nejdelší závod jsi kdy absolvoval?
Jednoznačně Vasaloppet 90. Běžkařská klasika je pro mne zatím maximem. Ne však na kilometry, nýbrž na čas strávený v závodě, který se blížil dvanácti hodinám a doposud pro mě představuje to sportovní NEJ!
Zpátky ale k pražskému závodu. Co bylo nejtěžší? Jestli teda vůbec něco bylo…
Z mého pohledu představoval to nejtěžší v závodě běh na 21, 1 km. Profil byl sice jen lehce zvlněný, ale technické pasáže, kterým v každém ze čtyř okruhů dominoval zhruba 1000 metrů dlouhý úsek po dlažebních kostkách na Náplavce. Samozřejmě jsem chtěl bojovat o co nejlepší výsledek a v ideálním případě dokončit v celkovém čase pod 5:15 hodiny, ale Náplavka byla velkým oříškem. V prvním kole jsem rozjel vskutku vysoké tempo a v nájezdu do druhého jsem byl zaskočen dosaženým časem, který byl na hranici osobního maxima. Stupňující se únava mě donutila zvolnit, ale přesto jsem držel opravdu vysoké tempo. Po polovině běžecké části jsem se dostal z přechodové krize a udržoval rozjeté tempo, ale aby to nebylo tak snadné a růžové, vyskytly se technické komplikace v podobě prasklého blatníku a povoleného zadního kola.
To nezní jako nic příjemného. Co se teda dělo dál?
Blatník na dlažbě drhnul o kolo. Sice mě zpomaloval, ale největším problémem bylo povolené zadní kolo. Závada se objevila zhruba 4 km před cílem a vzniklý problém jsem nemohl sám vyřešit. Se vší opatrností jsem pokračoval a věřil. Závit se i nadále povoloval a na místech, kde jsem se v předchozích okruzích pohyboval rychlostí okolo 23 km/h, jsem se nyní doslova plazil. O přejezdech zpomalovacích prahů ani nemluvě a poslední stovky metrů jsem očima hypnotizoval povolené kolo. V okamžiku, kdy jsem vjel do cílové rovinky, jsem věděl, že je vyhráno. Běžeckou část jsem dokončil v čase 1:21:21 hod.
Jaká byla cyklistická část?
Cyklistická část na 90 km doznala oproti předchozím ročníkům výrazných změn. Byla rozdělena do dvou okruhů 2 x 45 km. V každém okruhu se ze Smíchova jelo po Strakonické okolo dostihového závodiště na Zbraslav a do Vraného nad Vltavou na otočku. Poté se stoupalo na otočku v Dolních Břežanech a zpět na Smíchov. Cyklistickou část jsem rozjížděl s vědomím celkové délky závodu mírnějším tempem a po úvodních 5 – 10 km, jsem se dostával do svého vytrvalostního maxima. Před prvním výjezdem na nejvyšší bod trati, tedy do Dolních Břežan, jsem trošku šetřil síly, ale ve stoupání jsem jel na limitu. V porovnání s nehandicapovanými závodníky jsem si nevedl vůbec špatně a má ztráta byla minimální. V následném sjezdu jsem získával. Návrat do Prahy podél dostihového závodiště byl po větru, takže se jelo výrazně snadněji. Druhé kolo bylo více méně podle stejného scénáře pouze s tím rozdílem, že výjezd do Dolních Břežan byl podstatně bolestivější, nicméně oba okruhy jsem zajel v takřka totožném čase. Výsledný čas 2:55:47 hod představoval můj vůbec nejrychlejší čas na middle distance.
A co plavání?
Plavecká část na 1, 9 km vedla okolo Střeleckého ostrova v centru hlavního města a profesionálové odstartovali s úderem pravého poledne. Vzhledem ke specifičnosti destinace a vysoké obsazenosti jsem z organizačních důvodu startoval až se ženskými Age Group a smíšenými štafetami, tedy ve 12 hodin a 13 minut. Startovalo se proti proudu, za první bójí se točilo na levou stranu a následně se plavalo podél Národního divadla po proudu ke Karlovu mostu. Do cíle plavecké části se opět točilo proti proudu s Pražským hradem v zádech. Během hromadného startu jsem se netlačil nijak zvlášť dopředu a spoléhal jsem na své vytrvalostní schopnosti a postupné stupňování tempa. Orientace ve vodě nebyla ideální a bóje nebyly optimálně viditelné. V úvodu jsem si trošku naplaval, nicméně po první obrátce jsem držel dobrý směr. Po druhé obrátce jsem se opět trošku odklonil od ideální trasy a opět si trošku zbytečně naplavával, nicméně jsem nebyl sám. Zhruba v půlce plavání jsem již dostihl některé závodníky mužských Age Group, což se postaralo o kontaktní plavání až do konce. Mnohdy nebylo možné plavat v přímém směru, protože závodníci kličkovali. Voda ve Vltavě měla okolo 17 stupňů, což na triatlonové standardy patří k tomu studenějšímu. Za těchto podmínek jsem předpokládal čas pod 40 minut, což jsem se svým výkonem 0:34:26 hod, navzdory složitějšímu výlezu z vody po schodech, s přehledem splnil.
Je to velký rozdíl skočit na plaveckou část do Vltavy nebo do moře?
Otevřená voda je vždy jiná, a to platí i o stejném místě teď a za týden. Vltava je tekoucí řeka, ale proud nebyl výrazně citelný. Oproti tomu plavat ve vlnách nebo na klidném jezeře je rozhodně jiné.
Říkal jsi, že je to jeden z Tvých nejrychlejších triatlonů. V kolik jsi tedy dojel do cíle?
Hlavní závod Ford Challenge Prague jsem dokončil v celkovém čase 5:06:59 hod, což pro pro mě skutečně představuje jeden z nejrychlejších triatlonů na middle distance v dosavadní sportovní kariéře.
Jaký je Tvůj rekord v triatlonu middle distance?
Z letošní nominace na MS v 70.3 Ironmanu v Luxu, 4:56 hod. Ale každý závod je jiný. Někdy jste na trati přes 6 hodin a při tom to představuje rychlý závod. Záleží na profilu, počasí atd. Možná i ta proměnlivost mě na triatlonu fascinuje a baví, ale každopádně Praha byla těžká a rychlá!
Jaká byla atmosféra závodu?
Jednoznačně fantastická. Lidé fandili a povzbuzovali. Závod jsem si užil i díky nim!
